Samotné umění bylo vizuálním katalyzátorem pro výměnu statků, tedy kultury, ale skutečně proměněno bylo politické a společenské prostředí. V tom, čemu dnes říkáme "sociální praxe," byli umělci ponořeni do životů svých hostitelů; každý strávil dva týdny v domovu přiděleného umělce, čímž vznikly pseudo-umělecké rodiny, které se během dvou let intenzivně nořily do kultury druhých. Kromě trvalých přátelství, která se vytvořila, začalo samotné umění chápat a vyjadřovat, co znamená svoboda. Euforie onoho prvního léta, kdy umělci vzdorovitě stáli proti režimu, byla hmatatelná.

​

Zkušenosti, které si Američané odnesli z Prahy, se týkaly komunity a transformace obce prostřednictvím umění. Jak instalovat land art na chmelnici, pořádat kutilské vernisáže ve stodolách před jejich uzavřením policií, ručně tištěné pozvánky, které kolovaly v těsně organizovaných paralelních strukturách subverzivních vůči dominantním autoritám – to vše ovlivnilo, jak tito umělci v budoucnu přistupovali k vlastní kulturní tvorbě doma.

​

A pro Čechy a Moravany, kteří poprvé plavali v Tichém oceánu, to znamenalo, že si mnozí dokázali prodejem svých děl vydělat a dovolit věci do té doby neznámé. Jiní dosáhli většího mezinárodního uznání, vystavovali například v Muzeu P.S.1 v New Yorku, kde se Gabalová po změnách stala kurátorkou. V roce 1992 získala Barbara Benish Fulbright stipendium a přestěhovala se do Prahy, kde učila na Akademii výtvarného umění v sochařském ateliéru Kurta Gebauera. Zůstala v Čechách a v roce 2004 byla v Praze oficiálně založena současná nezisková organizace, Artdialog, při příležitosti 15. výročí původního projektu.